Liberec měl textilní magnáty Liebiegovy, Vratislavice slavnou kobercářskou rodinu Ginzkey, Frýdlantu vládla především Rolfs & Sohn a Dětřichov držel v této době také krok. Továrny měl hned dvě, ta mladší je spojená právě se jménem Carla Augusta Preibische, jehož jméno nesla filiálka v Dětřichově, tak i o něco starší mateřský závod v saském Rychnově, dnešní Bogatyni. 

Počátek dětřichovské pobočky, která se postupně vyvinula ve významný podnik pro tkaní a barvení, sahá do let 1864/65. Tehdy provozoval Anton Scholz, bydlící v Dětřichově, pro firmu C. A. Preibisch faktorii (zastoupení) pro domácí tkalcovství. Začínalo se s několika tkalcovskými stavy (asi 20), které byly rozmístěny po obci.

V roce 1868 koupila firma C. A. Preibisch pozemek č. 58 od Floriana Haniga. Domácí tkalcovství zde bylo zachováno, přičemž kromě již existujících stavů v obci a okolí byly další umístěny i v tomto domě.

Zboží bylo zpracováváno v Rychnově, protože tehdejší celní předpisy pro tzv. zušlechťovací obchod umožňovaly převézt zboží vyrobené v rakouských továrnách (Dětřichov spadal tehdy pod c. a k. mocnářství) bez cla do Rychnova k barvení a úpravě.

Pdnik v Dětřichově se stále více rozšiřoval. Vedle domácího tkalcovství v obci  bylo v  Straži nad Nisou zřízeno více než 50 mechanických tkalcovských stavů.

V roce 1877 se rozhodl komerční rada C. A. Preibisch, že v Dětřichově vybuduje mechanickou tkalcovnu. Ne však jako zcela nový podnik. Dlouho si jej ale neužil, krátce na to zemřel. 

Jeho synové pokračovali ve vedení rakouské pobočky a působili zde ve smyslu svého otce.

Zrušení celních předpisů pro zušlechťovací obchod mezi pohraničními oblastmi v roce 1880 mělo na provoz v Dittersbachu velký vliv. Majitelé se museli rozhodnout: buď ponechat podnik v původním rozsahu a nechávat zboží barvit a upravovat v jiných rakouských továrnách, nebo zřídit vlastní barvírnu a úpravnu přímo v Dittersbachu.

Rozhodování bylo o to těžší, že po smrti otce vzniklo mnoho nároků vůči novým vlastníkům firmy.

Nakonec se rozhodli firmu rozšířit o novou stavbu barvírny a úpravny. Jelikož se dala očekávat změna obchodních podmínek v Čechách po zrušení celního režimu, měl být nový provoz zřízen ve větším rozsahu, aby bylo možné přijímat zakázky i od jiných firem.

Podnik se začal čile rozvíjet. Výrobky z továrny nacházely dobré odbytiště. Již v roce 1886 následovalo rozšíření budovy (shedgebäude) pro tkalcovnu.

Rozšíření tkalcovny a barvírny si vyžádalo i rozšíření kotelny, které bylo dokončeno téhož roku s postavením 68 m vysokého komína.

V roce 1895 pak došlo k rozšíření úpravny a barvírny o novou strojní místnost, což umožnilo výrobu nového skladu zboží.

Jediný syn pana tajného komerčního rady Oskara Preibische a jeho chotě Marie, roz. Strohn, Carl Eugen Walther Preibisch, se narodil 27. července 1873. Dostalo se mu jako budoucímu řediteli a pokračovateli podniku náležité výchovy. Do svých 14 let a následné konfirmace byl vyučován doma soukromě, poté navštěvoval reálné gymnázium v Žitavě. Po složení maturitní zkoušky se dále vydal cestou obchodního a technického vzdělání. Po dva roky studoval speciální tkalcovskou školu v Krefeldu, následovala jednoletá dobrovolná vojenská služba, kterou odsloužil u střeleckého regimentu v Borně. V dalším vzdělání pokračoval v anglickém Bradfordu a francouzském Rubaix. Na řadu přišla cesta, kterou podnikl spolu se svými mladšími sestrami, do Orientu a Jeruzaléma u příležitosti návštěvy císaře v Palestině. Zakončení vzdělání se mu dostalo v obchodě s manufakturním zbožím v Berlíně, kde se mu naskytla možnost praxe, zevrubného chodu podniku a možnost posuzování a seznámení se se zbožím rozličných druhů.

Všechny naděje na zachování podniku v rukou oprávněného pokračovatele byly zmařeny Waltherovou dlouhou nemocí a utrpením, kterým dne 30. srpna 1900 podlehl, skonal předčasně v plném rozkvětu svého života. Jeho ztráta, ztráta člověka znalého, s ryzími charakterovými vlastnostmi a lidským smýšlením byla velmi bolestná nejen pro rodinu a podnik, ale i celý Rychnov. K uctění jeho památky se zrodila Nadace Walthera Preibische, do které byl vložen kapitál ve výši 100 tisíc marek, úroky z ní podporovaly dělníky, kteří se stali invalidy, aby jim byl ulehčen jejich těžký životní úděl.

V saském Rychnově zemřel v neděli 15. září ve věku 67 let královský saský komerční rada pan Dr. Karl Reinhard Preibisch.

Roku 1912 zdědili firmu C. A Preibisch švagři Dr. Reinharda Preibische, Rudolf, Erich a Oskar Guthmannovi. Dědictví bylo ovšem podmíněno tím, že se nadále bude užívati příjmení Preibisch, bratři Guthmannové od této doby tak užívali zdvojeného jména Preibisch-Guthmann.

S první světovou válkou se dostavily komplikace, výroba klesala, používaly se náhradní materiály, např. papír.

2. dubna 1915 zemřel spolumajitel firmy C. A. Preibisch, Dr. Oskar Preibisch-Guthmann na západní frontě u Bethincourtu. Jeho bratři se také zúčastnili bojů ve válce.

Recese v meziválečné době se nevyhnula ani textilnímu podnikání Guthmannových. Zlepšení nastalo až v druhé polovině 20. let.

Dne 13. října (1930) dospěli v Žitavě shromáždění věřitelé firmy C. A. Preibisch, mechanické tkalcovny v Rychnově v Sasku a Dětřichově v Čechách ke shodě, že existují jistá opatření, která by mohla umožnit další existenci firmy. Z řad věřitelů byla sestavena komise, která má do konce měsíce věřitelům sestavit zprávu.

Liberecké noviny přinesly 10. ledna 1935 velmi smutnou zprávu, firma C. A. Preibisch vstoupila do likvidace.

Reichenberger Zeitung: Dětřichov, 27. ledna 1937. Rozvoj pronajaté tkalcovny F. Raaze. V prostorách zrušené firmy C. A. Preibisch v Dětřichově provozuje bývalý hlavní mistr, pan Franz Raaz, od začátku roku tkalcovnu, jejíž rozvoj je slibný. V tkalcovně, kde se pracuje již také na směny, jen v provozu něco přes 100 mechanický stavů, alespoň malá část z bývalých fabrik C. A. Preibisch, Guthmann a M. B. Neumann a synové v Dětřichově. Přestože není továrna plně využita, naskýtá se zde možnost výdělku, což musí v době velké nezaměstnanosti ocenit každý. Zbylé části továrny, barvírna a úpravna, stojí a jsou připraveny k vyklizení, stejně tak jako velká elektrárna, kdysi chlouba celého údolí Olešky.

Mezi lety 1939–45 se bývalá Preibischova továrna vyskytovala pod jménem Max Lenhart. Po roce 1945 došlo k zestátnění, textilní stroje byly odvezeny na Slovensko.

Továrna poté patřila pod závod NISAN a později SEBA. Začátkem 50. let ji využívali k zemědělským účelům jako sklad obilí a výkrmnu dobytka. Od roku 1957 patřila pod Kovozávody Frýdlant, byly zde produkovány meliorační stroje. 5. ledna 1963 vyhořel frýdlantský závod TOTEX, část výroby našla nové místo právě v bývalé Preibischově továrně, v průběhu času se z dětřichovské pobočky stal hlavní závod, v 80. letech se fabrika přejmenovala na závod 03 ELITEX. Vyráběly se zde textilní stroje všeho druhu, které byly exportovány např. do Východního bloku, Mexika, Jižní Ameriky, na Střední Východ apod. Roku 1993 kopila dětřichovskou továrnu firma Rasl a syn, provoz byl přesunut do Frýdlantu, krátce zde byla v pronájmu textilní firma DAMINO, po mnoho let zde fungovala firma THERMOLAST, která si ale nechala vystavět nový objekt a roku 2012 skončila následně v likvidaci. Nějaký čas zde byl i sklad potravin firmy CBA a automuzeum. Dnes je továrna pronajímána.