Z důvodu zajištění dostatku vody zakoupili bratři Preibischové roku 1880 mlýn čp. 23 od Wilhelma Hübnera a roku 1886 pilu od Julia Hübnera. Mlýn roku 1900 vyhořel, ještě téhož roku byl znovu postaven a vybaven nejmodernějším zařízením a stroji na mletí. Od roku 1903 jej poháněla elektřina vyráběná ve fabrice. Mlýn a stejně tak i pila byly poté pronajímány.

Mlýn byl zbourán začátkem 60. let. Nedaleko od něj bylo před r. 1945 provozováno pekařství. 

Textilní fabrika potřebovala ke svému provozu nutně vodu, tu odebírala z místního potoka - Olešky. Voda z Olešky sloužila i mlýnu a vodní síla poháněla též pilu. Preibischovi nechali v Dětřichově vybudovat vlastní rybník, upouštěním hladiny získávali proud. Rybník byste dnes v mapách našli pod označením Dětřichovská tůň. 

Zajímavost:

V 60. letech, kdy se na vícero místech v obci prováděly meliorace, mělo dojít k hrůznému nálezu asi 14 těl nedaleko za Preibischovým rybníkem. Do Dětřichova měli být, dle vyprávění dnes již nežijících pamětníků, povoláni vojáci, kteří provedli exhumaci. Těla byla naložena v dřevěných bednách na vojenské vozy a odvezena, pravděpodobně ke spálení do libereckého krematoria. Zda se jednalo o exces spáchaný po 2. světové válce na německém obyvatelstvu, se zřejmě nikdy nedozvíme. Na celou věc bylo uvaleno informační embargo a nikde o tom nesměla být sepsána ani čárka!