V sobotu 13.května dorazilo na náves 7 statečných, aby se vydaly na první výlet do okolí pořádaný Dětřichovským okrašlovacím spolkem – na Procházku po stopách dětřichovských lesníků a malé clam-gallasovské obory.

Vydaly jsme se cyklostezkou k požární nádrži, těsně před ní zabočily vpravo a došly ke statku č.p. 104, kde jsme se napojily na hlavní spojovací silnici, na jejím konci jsme přešly „Státovku“, pro neznalé silnici č. 13 a namířily si to po Maiksnerce /všude v mapách chybně uváděné jako Meixnerka či Maixnerka/ vzhůru. Počáteční krápání ustávalo, mraky se rozestupovaly a pouštěly první sluneční paprsky. Stoupání bylo táhlé, po levé straně se kus za sebou vyskytují 2 rybníčky, dle vyprávění pamětníků pozůstatky jam po odpálení nalezené munice po druhé světové válce. A pak už jsme si to štrádovaly vpravo, napojily jsme se na Krmelcovou cestu, ovšem nemaje tucha, že zde řádila těžká lesní technika, cesta rozježděná, po vydatném dešti promáčená, rozbahněné vyjeté koleje s větvemi naházenými ledabyle přes cestu, inu čelem vzad jsme si nedaly. V lese bylo krásně, vzduch nasycen vlhkem, potůčky naplněné předchozím deště si razily cestu svými odvěkými koryty, doprovázela nás vůně z čerstvě pokáceného dřeva.  Kráčely jsme dále a najednou tu byla, památka na polesného Malika, kterého tu smrtelně 20.11.1870 zranil pytlák Antonín Rieger z Vysoké. Za doprovodu ptačího švitoření zazněl příběh z Hájkovy dětřichovské kroniky o Malikově zavraždění, digitální vymoženosti si nás na památku zvěčnily a pak už jsme se vydaly se dále pěšinou nad pomníčkem v ústrety Lovecké cestě, tou jsme v mírném klesání došly až na Pěticestí, kde převzala průvodcování nejmladší účastnice Anežka /6/, hrdě vysvětlujíc dle mapy, že jdeme k puntíku č.4, po 200 metrech se před námi objevilo zarostlé návršíčko, prodraly jsme se pěšinkou mezi maliníky a ostružiníky, z ničeho nic tu stál kamenný domeček z roku 1914, kterému tu nikdo neřekne jinak než Šlapajda, oblíbené to útočiště trampů, odměnily jsme se nugátovou tyčinkou na lavičkách u ohniště a vychutnaly si nádherný výhled na Smrk, jehož vrcholek byl zahalen v mracích, připomínající vulkán chrlící páru, vpravo pokračovala mohutná Smědavská hora, před ní se majestátně tyčilo skalnaté Frýdlantské cimbuří a z lesa se zdvihající skalisko Ořešníku. Zapsaly jsme se do deníčku a vyrazily zpět k Pěticestí, pak už nás čekala klesavá Maiksnerka, s nádhernými výhledy na Dětřichov, Větrov a Frýdlant, bohužel i dýmající Turów.

Celou cestu nám dělaly společnost patníky z malé clam-gallasovské obory, žasly jsme nad tímto velkolepým dílem, dřina to musela být pořádná, dopravit rulové sloupky do lesa z cesty, vsadit je do hluboké vykopané jámy, zasypat a vytesat do nich úchyty na plotová pole s plaňkami. Stojí tu dodnes, některé se hrdě tyčí k nebi, jiné jsou nakloněny, mnohé leží porostlé mechem na zemi, jsou tu jako tiší svědci dob dávno minulých … Došly jsme na rozcestí, z větší dálky zde vykukuje další pomníček, o poznání mladší, z jedné strany věnovaný památce rodiny Hubových /a také jejich hospodyni Betti Held/ a ze strany druhé lesníku Součkovi, který se zde smrtelně zranil při svážení dřeva. Díky německým přátelům se nám dostaly do rukou články z německého frýdlantského zpravodaje „Friedländer Heimatbrief“ z r. 1971, při čtení českého překladu nejedné z nás běhal mráz po zádech, s výjimkou Anežky, jíž učaroval zurčící potůček, do něhož svědomitě házela valounky z lesní cesty. Hubovi byli zavražděni spolu se svou hospodyní z 9.na 10.května 1945, polesný Hub byl ještě 9. května ve vsi, nedbaje rady, aby se na čas přesunuli dolů do vesnice. Za 3 dny byli nalezeni mrtví, 18.května hájenku zapálili "osvoboditelé", aby zametli stopy. Byla to ta samá hájenka, ve které 21.listopadu 1870 vyhasl život polesného Malika o 5. hodině odpolední. Od pomníčku jsme sešly do přezimovací obory, kde se dodnes nachází obdivuhodné torzo zdí hájovny. Skončila v troskách, stejně jako 3 životy nebohých lidí, kteří byli hanebně zastřeleni, oloupeni a primitivně zahrabáni na dvoře hájovny. Těla byla exhumována a pochována na obecním hřbitově v Dětřichově, kde spočívají, se již asi nikdo nedoví, pohřbu se směla účastnit pouze jejich bývalá hospodyně a farář Lieball, nástupce děkana Langa. Ostatním byl vstup na pohřeb zakázán. Stály jsme v němém úžasu, prohlížely si vzhůru se tyčící torza zdí hájovny. Pomalu ji pohlcuje les, spadlé balvany již dávno pokryl mech. Pozornému oku neunikne jeden z kamenů s kulatým otvorem – horní část komínu,  a kousek vedle nebezpečně odkrytá čtvercová jáma, zřejmě sloužící k odtoku vody … Topolovou cestou jsme doputovaly ke Státovce, překročily jsme ji podruhé, po levé straně majíc dnešní dětřichovské polesí, dům byl po válce zabrán řediteli místní školy Karlu Hieblovi, oplýval krásnými trofejemi kusů skolených v dětřichovském a kunratickém revíru … Přes lávku na Olešce a dále přístupovou cestou k domů č. 137 a 81 jsme dokráčely v plném počtu k hlavní dětřichovské tepně, rozloučily jsme se u stodoly FS 1926 a u statku č.p. 67 a odešly každý svou cestou k domovům, tedy v jednom případě s dojetím zpět do Liberce …